OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ťažko sa to dokazuje, ale zdá sa, že útek človeka do divočiny je čoraz vyhľadávanejšou témou filmových, literárnych, ale aj hudobných diel. Stále častejšie sa na západnom trhu objavujú albumy, ku ktorých vzniku vraj došlo počas viactýždňovej izolácie na chate hlboko v horách. Tento naturalizmus, ak ho tak môžeme nazvať, má našťastie neraz ďaleko od naivného romantizmu. Podobne ako dobré filmy a knihy zobrazujú aj tragické udalosti a zdôrazňujú, že krása prírody je iba klamlivou povrchovou vlastnosťou, má aj dobrá hudba ihličie, ktoré môže poraniť. V prípade washingtonského projektu MOUNT EERIE sú to skôr hudobné aranžmány ako texty. Hoci majú najbližšie k folku, obsahujú množstvo hypnotických, srdcom takmer metalových pasáží, ktoré celkom otvorene odkazujú na BURZUM – a to je „Clear Moon“ ešte tým mäkším z dvojice albumov pripravených pre rok 2012. Všemožné vplyvy dáva dohromady výborný mix nahrávky: v hmlistom opare mieša a vyberá elementy tak, aby bola nahrávka kompaktná, atmosférická aj prekvapivá zároveň. Vyzdvihnúť by sa dala každá zo zložiek. Pozoruhodné sú napríklad nízko položený spev, evokujúci malosť človeka, a vrstvené gitary, ktoré niekedy ani gitary nepripomínajú. Hudobná časť teda kvalitou prevýši textovú, ktorá je čudesne, možno až románovo popisná, čo sa pri bežnom spievaní nevyhne určitej zvláštnosti. Ak ale obídete zmiešané pocity a pristúpite aj na tieto pravidlá hry tridsiatnika Phila Elveruma, dostane sa vám emóciami a životom nasiaknutého zážitku.
7,5 / 10
Vydáno: 2012
Vydavatel: P.W. Elverum & Sun, Ltd.
Stopáž: 41:42
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.